Prosadíme naplnění Ústavy,
obnovu zemského uspořádání
Čech, Moravy a Slezska

Dohoda o volební spolupráci
mezi hnutím SPD a stranou Moravané

Prosadíme naplnění Ústavy, obnovu zemského uspořádání Čech, Moravy a Slezska


Prosadíme legislativní
uznání moravské národnosti

Dohoda o volební spolupráci
mezi hnutím SPD a stranou Moravané

Prosadíme legislativní uznání moravské národnosti
   

O spolupráci strany Moravané s hnutím SPD

V kruzích moravských aktivistů, sympatizantů i zájemců o moravskou problematiku vzbudila rozruch informace o volební spolupráci strany Moravané s hnutím Svoboda a přímá demokracie Tomio Okamura. Mnozí Okamuru označují za rasistu, extrémistu, xenofoba a českého nacionalistu. Pokud si pročteme jeho články nebo program SPD, jistě nás nejedno téma zarazí. Ale Moravané se s SPD nespojili kvůli těmto bodům, nýbrž kvůli shodě ve dvou pro stranu Moravané nejdůležitějších otázkách, kterou je obnova zemského zřízení a zavedení přímé demokracie. Všechny ostatní parlamentní strany tyto dvě instituce odmítají.

Jinými slovy, představte si, že stojíte na autobusové zastávce a potřebujete se někam dostat. Kolem jezdí hezky upravené autobusy s přepychovým interiérem a přátelskými řidiči, jenže ani jeden nejede tam, kam potřebujete. A potom tam zastaví ošklivý, počmáraný autobus, jehož řidič je nevrlý a možná vede hloupé řeči, jenže právě tento autobus jede jako jediný do vašeho cíle. Lze předpokládat, že většina si vybere právě tento autobus, a to nikoli proto, že je počmáraný a ošklivý a že řidič je nevrlý, ale zkrátka a dobře proto, že vás přiveze tam, kam potřebujete, na rozdíl od ostatních autobusů. 

Spolupráce s SPD jistě není pro Moravany ideální, ale vzhledem k nespravedlivému volebnímu systému, kdy některé strany mají k dispozici stamiliony korun z peněz daňových poplatníků, zatímco jiné – jako Moravané – si musejí vystačit s desítkami tisíc, které vybírají z vlastních příspěvků, je strana Moravané nucena spolupracovat s někým silnějším. A SPD jako jediná takováto silnější strana přijala požadavky Moravanů.

Ti, kdo se pohoršují nad tímto rozhodnutím Moravanů, se většinou řadí do liberální části politického spektra, klíčové jsou pro ně hodnoty jako svoboda či rovnost, které podle nich Tomio Okamura popírá. Pokud se však podíváme do starší či novější historie, velmi často to bývají právě liberálové, kdo se pragmaticky spojuje se subjekty, pro něž je svoboda či rovnost zcela cizí.

Nejprve se podívejme do starší historie. Pro liberály renesance a raného novověky byly vzorovými státy Benátky, Nizozemí a Anglie. Jak se tyto státy chovaly v praxi?

Nejprve k Benátkám. Francesco Petrarca o této republice prohlásil: „Ve všech oblastech zde vládne značná svoboda a je zde jen jediná neřest – příliš velká svoboda slova.“ Uchylovali se sem pronásledovaní z různých zemí Evropy a liberálové, či jejich předchůdci, Benátky označovali za vzor politických svobod a dávali je do kontrastu s (údajnou) tyranií španělské monarchie. Jenže právě se Španěly se Benátky spojily v tzv. benátské lize v roce 1496, kdy se cítily být ohroženy Francií. V roce 1499 se naopak Benátky spojily s Francií, v roce 1511 se Španělskem – opět proti Francii – a v roce 1513 s Francií proti Španělsku. Jinými slovy se Benátčané spojovali s tím, kdo se jim aktuálně hodil a někdy se jim hodili Španělé – přes údajný zásadní protiklad benátské republiky a španělské monarchie. Stejně blízké a pragmatické vztahy, jako žádná jiná evropská mocnost, měli Benátčané s Turky, a to do té míry, až to někdy hraničilo se symbiózou – a osmanská říše jistě nebyla žádným ideálem svobody a rovnosti. Když byla po bitvě u Agnadella v roce 1509 existence benátské republiky v ohrožení, žádali Benátčané o pomoc právě Osmany.

Druhým ideálem liberálů bylo Nizozemí. To si vybojovalo svobodu v osmdesát let zuřící válce proti Španělsku, která byla živena odporem k hospodářskému útlaku ze strany Španělů, náboženskými rozdíly mezi kalvinisty a katolíky i averzí Nizozemců vůči příliš velké politické moci španělského monarchy.  Nizozemci si proto založili republiku, v jejímž čele stanul Vilém Oranžský. A Vilém, oslavovaný liberály po celé Evropě, už v roce 1566 požádal o pomoc – hádejte koho – osmanského sultána, s nímž pak skutečně koordinoval své kroky. O co je Okamura horší než Sulejman Veliký? Aby toho nebylo málo, ani ne dvacet let po skončení osmdesátileté války proti Španělsku se Nizozemci roku 1667 spojili se Španělskem proti Francii v tzv. devoluční válce, poté v roce 1672 při francouzsko-nizozemské válce a v roce 1688 v devítileté válce. Jinými slovy, svobodomyslní Nizozemci se zcela pragmaticky spojovali s tím, kdo se jim hodil, včetně osmanských samovládců nebo proklínaných Španělů.     

Podívejme se na Anglii, kterou liberálové též považovali a považují za vzor politických svobod a za kolébku demokracie. Můžeme začít už za renesance, kdy Angličané dodávali válečný materiál caru Ivanu IV. v době, kdy masakroval civilisty v polském Pobaltí a kdy své vlastní poddané terorizoval způsobem, který byl udivující i na ruské poměry, takže získal přídomek Hrozný. O co je Okamura horší než Ivan Hrozný? Tím započala tradice anglických a britských spojenectví s orientálními despoty, od perských šáhů, jimž v roce 1622 anglické loďstvo pomohlo dobýt na Portugalcích Hormuz, po nejrůznější indické maharádžy. Velmi blízké vztahy udržovala anglická a později britská monarchie i s Osmany. Premiéři a vůdcové Liberální strany Henry Palmerston a William Gladstone považovali v 19. století Osmany za klíčový prvek rovnováhy sil. Dostáváme se do 20. století, kdy Britové v obou světových válkách uzavřeli spojenectví s Moskvou. Nemusíme snad připomínat, kolik lidí nechal zavraždit britský spojenec Stalin. O co je Okamura horší než Stalin?   

V moderní době je idolem liberálů Amerika. Ta se však chovala a chová obdobně jako evropské vzory. Za druhé světové války prezident Roosevelt uzavřel spojenectví se Stalinem, za studené války prezident Nixon uzavřel alianci s Mao Ce-tungem, což byl tak jako Stalin masový vrah. O co je Okamura horší než Mao Ce-tung?

Přesuňme se polistopadového do Československa. Zde byl a stále je modlou liberálů Václav Havel. Ten se nezdráhal uzavřít v prosinci 1989 spojenectví s dosud vládnoucími komunisty, díky němuž pak byl jednomyslně – jak bylo u komunistů zvykem – zvolen komunisty ovládaným parlamentem zvolen prezidentem Československa. Připomeňme, že pro Havla hlasovali i takoví těžkotonážní bolševici, jako byl Vasil Bilak. O co je Okamura horší než Bilak? Připomeňme také Havlův vztah k Václavu Junkovi, bývalému členu ÚV KSČ, který ovládl firmu Chemapol a poté od Václava Havla koupil za stovky milionu korun část sálu Lucerna.

K dalším idolům českých liberálů patří Karel Schwarzenberg. Ten v roce 2013 jako ministr zahraničí lobboval v Saúdské Arábii, která se již o rok později stala vůbec největším dovozcem českých zbraní. O co je Okamura horší než saúdský režim?

Jinými slovy, liberální subjekty se spojují s kýmkoli, kdo se jim hodí, často s těmi, jejichž politika je v naprostém rozporu s hodnotami, kterými liberálové tak rádi šermují.
 
Mnozí kritikové Moravanů mluví o „nevratné diskreditaci“ strany kvůli uzavření spojenectví s Okamurovou SPD.

Opět použijme precedenty z minulosti. Zdiskreditovala Viléma Oranžského jeho spolupráce s tureckým sultánem? Nevypadá to tak. Od jeho vlajky je odvozena vlajka Nizozemí, nizozemský státní znak je odvozen od Vilémova erbu, nizozemskou hymnou je píseň o Vilémovi a v Nizozemí jsou po něm pojmenovány ulice i sochy. Památníky má i v USA a je po něm pojmenován jeden asteroid.
Ani Benátky nebyly „nevratně zdiskreditovány“ spoluprací s Turky či Španěly. V raném novověku byla návštěva Benátek povinností každého mladého šlechtice a učence. Za anglické revoluce doporučoval spisovatel James Howell, aby Anglie přijala benátské instituce. Benátkami byli inspirováni zákonodárci v severoamerických koloniích o sto let později a za model demokracie byly považovány filozofy osvícenství.

A Anglie? Ani pro tu neznamenala spolupráce s orientálními despoty nevratnou diskreditaci. Jinak si nelze vysvětlit, proč od ní 45 zemí světa převzalo tzv. westminsterský model vlády. Po Henry Palmerstonovi jsou pojmenována města na Novém Zélandu a v Kanadě či atol v Pacifiku nebo ulice ve Velké Británii či Kanadě. Po Williamu Gladstoneovi jsou pojmenována města v USA, Kanadě a Austrálii a ulice ve Velké Británii, Bulharsku, na Kypru a v Kanadě.

Liberála Franklina Delano Roosevelta přes jeho spojenectví se Stalinem občané USA považují za šestou nejslavnější osobnost 20. století, ve Spojených státech ho najdeme na mincích i poštovních známkách, pojmenovali tam po něm letiště, školy i mosty, ulice jsou po něm pojmenovány v Salvadoru, Kanadě i České republice.

Winston Churchill – původně také liberál – je pro Brity navzdory alianci se Stalinem podle průzkumu BBC z roku 2002 největším Britem všech dob, dostal se na britské mince, má sochy ve Velké Británii, USA, Kanadě a Francii, v Austrálii je po něm pojmenováno město, v Kanadě jezero a pohoří, jeho jméno nesou školy, torpédoborec i ponorka.

O tom, jak jsou v České republice uctívání Václav Havel a Karel Schwarzenberg se tu snad nemusíme rozvádět.

Dále kritikové tvrdí, že spolupráce Moravanů s SPD znamená jejich fašizaci, nebo že je dokladem toho, že Moravané byli fašisty už předtím. Historické příklady jsou jednoznačné. Spolupráce Benátek se španělskou monarchií neznamenala změnu republikánského zřízení ve zřízení monarchistické. Stejně tak spolupráce s Osmany neznamenala, že by se z Benátek stal muslimský sultanát. To samé platí i o Nizozemí, které se aliancí se Španělskem nevzdalo své svobody vybojované právě na Španělsku a které se spojenectvím s osmanskou říší nestalo islámskou tyranií. Obdobně se Anglie spojenectvím s Ivanem Hrozným, s Osmany, s Peršany či indickými státy nestala orientální despocií. Palmerston ani Gladstone se nespojovali s Turky, protože by to byli muslimové, a ani se kvůli tomu muslimy nestali, stejně jako Churchill či Roosevelt nebyli stalinisty před ani po uzavření aliance se Sovětským svazem. Obdobně Nixon neuzavřel spojenectví s komunistickou Čínou, protože by to byl maoista a stejně tak se touto aliancí maoistou nestal. Stal se snad z Václava Havla kvůli spolupráci s komunistickým parlamentem bolševik? Stal se s Karla Schwarzenberga kvůli spolupráci se Saúdskou Arábií islámský fundamentalista?   
 
Naši liberální kritikové možná tyto skutečnosti neznají, ale potom by si měli doplnit vzdělání. Anebo je znají a potom vědomě pokrytecky měří dvojím metrem, kdy někomu je bez problémů dovoleno spojit se s masovým vrahem, zatímco Moravanům je zazlíván Okamura. Již staří Římané k tomu měli přísloví „Quod licet Iovi, non licet bovi“. Ale takový přístup je v české politice normální. Už dlouho tu platí – abychom se vrátili k základní liberální hodnotě – že všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si rovnější.