Prosadíme naplnění Ústavy,
obnovu zemského uspořádání
Čech, Moravy a Slezska

Dohoda o volební spolupráci
mezi hnutím SPD a stranou Moravané

Prosadíme naplnění Ústavy, obnovu zemského uspořádání Čech, Moravy a Slezska


Prosadíme legislativní
uznání moravské národnosti

Dohoda o volební spolupráci
mezi hnutím SPD a stranou Moravané

Prosadíme legislativní uznání moravské národnosti
   

Proč nelze obnovit moravskou státnost

Proč nelze obnovit moravskou státnost prostřednictvím a v rámci českého státu?
  1. Ideologie
Od renesance existuje pojem ragione di stato, raison d´état, což znamená smysl existence státu. Přitom z výzkumu byrokracie víme, že rozhodující pro budoucí vývoj byrokratické struktury (tedy i státu) je její vznik. Masaryk to vystihl výrokem: „Státy se udržují ideami, na kterých vznikly.“ Jaký je tedy smysl existence českého státu, proč vznikl? Troufám si říci, že v roce 1918 proto, aby Češi měli svůj národní stát a aby byla porobena Morava, která tzv. moravským vyrovnáním z roku 1905 nabízela alternativu k českému nacionalismu. V roce 1969 proto, aby nebyla obnovena Morava. V roce 1993 proto, aby Češi měli svůj národní stát a aby nebyla obnovena Morava. Exilový novinář Karel Hvížďala prohlásil, že smyslem existence českého státu je obsluha oligarchů. Je tedy evidentní, že ideologie českého státu není vůči Moravě a Slezsku neutrální, nýbrž vyhraněně nepřátelská. 
  1. Peníze
Pokud chce někdo proniknout do politiky, musí sloužit některému z oligarchů, protože na vstup do parlamentu jsou potřeba desítky milionů korun, na opravdu vlivné zastoupení v parlamentu jsou to stovky milionů. Hnutí ANO podle jeho místopředsedy Faltýnka při svých prvních parlamentních volách utratilo tři čtvrtě miliardy korun. Přitom zájmy největších oligarchů jsou totožné se zájmy českého státu, využívají jeho služeb a ovládají ho. Patří jim média.
  1. Precedens
George Orwell prohlásil, že pokud politikovi jednou dovolíte ničemnost, už bude dělat ničemnosti stále. Politikové si totiž řeknou: Proč by nám to nemělo projít příště? Jinými slovy, pro jejich chování – a tedy i chování státu – jsou rozhodující příklady z minulosti. U rozhodujících aktů českého státu je typické, že to rozhodovali politikové, kteří se na dané téma v předchozích volbách nezeptali občanů, a tedy k tomu rozhodnutí neměli mandát a ani k tomu nepřipustili referendum. Jedná se o tyto akty: vznik republiky 1918, zrušení zemí 1918, ústava 1920, zrušení politických stran 1945, vyhnání německy hovořícího obyvatelstva 1945-46, ústava 1948, zrušení zemí 1949, ústava 1960, federalizace 1969, ústava 1992, rozpad federace 1993, zavedení krajů 1997.
  1. Represivní orgány
Represivní složky státu nejsou imunní vůči politickým tlakům, naopak slouží jejich zájmům, a nejsou ani ideologicky neutrální, tak jako není ideologicky neutrální český stát. Moravské hnutí se s tím setkalo při rozložení HSD-SMS na počátku 90. let, uštvání docenta Bárty a případu „dívka z plakátu“. Případ Nečas pak ukázal, jak snadné je zneužít tyto orgány.
  1. Mezinárodněpolitické souvislosti
Když se ve střední Evropě zaváděly federace, buďto to bylo přímo při zakládání státu a jeho obnově, jako v případě Rakouska v letech 1920 a 1945, nebo nejprve vznikly země a teprve potom spolek, jako v případě Švýcarska a Německa. V žádné bývalé zemi východního bloku nevznikla po roce 1989 federace.  
  1. Rezignace obyvatelstva
Podle výzkumů Sociologického ústavu AV si dlouhodobě 87 % obyvatel myslí, že občan nemá žádný vliv na řešení problémů na celostátní úrovni. Z toho vyplývá rezignace na politickou angažovanost. 91 % obyvatel odmítá přesvědčovat přátele, aby volili stejně. 88 % se odmítá zapojovat do řešení veřejných problémů. 92 % nechodí na politická shromáždění. 97 % odmítá činnost v jakékoli politické straně. To má vliv i na aktivistickou menšinu. Všechny pokusy o vytvoření občanských hnutí po několika letech vyšuměly – Proalt, Klíčové hnutí, Rekonstrukce státu. Aktivisté vždy po několika letech „vyhoří“. 
  1. Institucionální mechanismy
Nejvyšší legální normou státu je ústava. V Evropě se ústavy přijímají trojím způsobem. Buďto se vypíší nové parlamentní volby, v nichž se téma ústavy výslovně řeší. Nebo se konají volby do ústavodárného shromáždění, které se má zabývat pouze ústavou. Nebo se o ústavě rozhoduje v referendu. Česká ústava v roce 1992 nebyla schválena ani jedním z těchto tří způsobů, čímž se naprosto vymyká evropským standardům. Navíc o ní politické strany, které ji v prosinci 1992 schválily, v červnu 1992 v parlamentních volbách nic neřekly voličům. Nejvyšší státní norma tedy byla prosazena pučem. Navíc je postavena tak, že ji nelze změnit parlamentní cestou. Obsahuje totiž článek 9(2), který říká: „Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.“
Co to znamená, nikdo neví. Tento odstavec není nikde definován a jeho výklad je pouze na Ústavním soudu, který na jeho základě může zrušit jakoukoli normu přijatou parlamentem. V Evropě přitom takovýto mlhavý, nejasný mechanismus nenajdeme nikde kromě SRN, kde ho do tzv. Základního zákona vložily okupační mocnosti v obavách z návratu nacismu. V říjnu 2017, poté co ve volbách do Poslanecké sněmovny uspěly tři subjekty, které se přinejmenším tváří jako protisystémové, v rozhovoru pro Hospodářské noviny předseda Ústavního soudu Rychetský připomněl, že jakýkoli pokus o změnu polistopadového uspořádání Ústavní soud díky tomuto článku zruší. Také represivní orgány státu tohoto článku využívají. Podle definice extremismu, kterou používá ministerstvo vnitra, je extremistou ten, kdo „útočí proti základním demokratickým ústavním principům, jak jsou definovány v českém ústavním pořádku. Mezi tyto principy patří: „nezměnitelnost podstatných náležitostí demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy)“.   
 
Jinými slovy, ústava, nejvyšší státní norma, byla přijata, aniž by se k tomu mohl občan jakkoli vyjádřit, a zároveň vylučuje, aby ji bylo možno zásadně změnit. Český stát je tedy hluboce nedemokratický a výrazně protimoravsky zaměřený. Jeho moderní politická historie je jednou velkou sérií státních převratů. Jeho instituce jsou nastaveny tak, aby je prostřednictvím těchto institucí nebylo možno změnit. Tomu odpovídá i postoj oligarchů na jedné straně a obyvatelstva na straně druhé.

Vzhledem k tomu i k mezinárodněpolitickým souvislostem je tedy očividné, že jediným způsobem, jak obnovit státnost Moravy a Slezska, je velký otřes, při kterém bude český politický systém zničen.
Z toho vyplývá, že kandidatura do kteréhokoli z orgánů českého státu, je z hlediska splnění našeho hlavního cíle zbytečná, protože prostřednictvím těchto orgánů samosprávu Moravy nelze obnovit.

Marek Pavka, politolog, člen strany Moravané