Prosadíme naplnění Ústavy,
obnovu zemského uspořádání
Čech, Moravy a Slezska

Dohoda o volební spolupráci
mezi hnutím SPD a stranou Moravané

Prosadíme naplnění Ústavy, obnovu zemského uspořádání Čech, Moravy a Slezska


Prosadíme legislativní
uznání moravské národnosti

Dohoda o volební spolupráci
mezi hnutím SPD a stranou Moravané

Prosadíme legislativní uznání moravské národnosti
   

Moravská národnost

MORAVANÉ JSOU DLE OPAKOVANÝCH SČÍTÁNÍ LIDU DRUHOU NEJVĚTŠÍ NÁRODNOSTNÍ SKUPINOU V ČESKÉ REPUBLICE. POVAŽUJÍ SE ZA TRADIČNÍ ZEMSKÝ (KULTURNĚ-HISTORICKÝ) NÁROD SJEDNOCENÉ „EVROPY REGIONŮ“, KTERÝ SE NEVYMEZUJE NEGATIVNĚ VŮČI NÁRODŮM JINÝM, NAOPAK SE TRADIČNĚ VYZNAČUJE TOLERANTNOSTÍ A POZITIVNÍM PATRIOTISMEM KE SVÉ ZEMI A VLASTI – MORAVĚ. PŘESTO DLE PLATNÉ LEGISLATIVY ČR NEJSOU OFICIÁLNĚ UZNÁNI ANI ZA NÁRODNOSTNÍ VĚTŠINU, ANI ZA MENŠINU.

Novodobý český národ je (stejně jako všechny ostatní novodobé národy) umělým konstruktem přelomu 18. a 19. století, který se vytvořil v procesu tzv. „českého národního obrození“ (přesněji vytvoření novodobého českého národa). Dle německého vzoru byl založen na zásadě „Čech je ten, kdo mluví česky“ (Josef Jungmann), která byla netolerantní k jinojazyčným obyvatelům narozeným v zemích Koruny české. Dějinnou ideu tomuto národu dodal František Palacký, jeho zřetelným znakem byl protiněmecký nacionalismus.

Až ve druhé polovině 19. století se i na Moravě připojilo slovanské tzv. obrozenecké hnutí k myšlence jednotného českoslovanského národa. Ten však měl být rovnoprávným svazkem slovanských Čechů, Moravanů a Slezanů a neměl existovat na úkor tradičních zemských práv a svobod Moravy. Nikoho v Zemi moravské by tehdy nenapadlo zpívat"Země česká - domov můj".

Vrcholem tohoto procesu bylo na konci první světové války vytvoření Republiky československé (1918), a to bez souhlasu demokraticky zvoleného Moravského zemského sněmu (dokonce nebylo oficiálně zrušeno ani Moravské markrabství). V Československu se začala prosazovat neživotaschopná idea národa československého, nečesky hovořící příslušníci zemských národů českého a moravského se stali po vzniku Československa národnostními menšinami.

V mírové smlouvě podepsané v Saint Germain (10. 9. 1919), kterou mocnosti uznaly existenci ČSR, se uvádí: „… hledíce k tomu, že spojení, které kdysi trvalo mezi bývalým Královstvím českým, Markrabstvím moravským a Vévodstvím slezským ze strany jedné a mezi ostatními územími bývalého Mocnářství rakousko-uherského ze strany druhé, navždy a zcela přestalo, hledíce k tomu, že národy Čech, Moravy a části Slezska, jakož i národ Slovenska z vlastní vůle rozhodly se spojiti a že se skutečně spojily trvalým spolkem za tímto účelem, aby vytvořily jednotný, svrchovaný stát s názvem Československá republika…“

Poté však následoval nacistický Protektorát Čechy a Morava, druhá světová válka, holocaust, vysídlení německých obyvatel a komunistická totalita. V polovině 20. století tak Morava přišla o svoje židovské i německy mluvící obyvatelstvo a protiprávně ztratila i poslední zbytky své samosprávy (1949).

V roce 1990, po demokratizačních politických změnách v Československu, proběhl etnograficko-sociologický průzkum historického vědomí obyvatel Moravy s částí Slezska. Výzkum prováděl v 583 městech a obcích Etnografický ústav Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Na otázku, za koho se považují obyvatelé Moravy a části Slezska, odpovědělo 88,3% dotázaných, že za Moravany, 8,0% za Slezany, 3,4% za Čechy a 0,3% připadlo na nevyhraněné názory a na etnické vědomí zejména slovenské a polské.

V roce 1991 proběhlo v Československu oficiální sčítání lidu. Mezi národnostmi, které byly uvedeny na sčítacích formulářích, však nebyla uvedena národnost moravská. Moravským občanským a politickým iniciativám se ale podařilo prosadit možnost přihlásit se k moravské národnosti. Přes skutečnost, že tato možnost nebyla všem občanům známa, přihlásilo se na území Moravy a části Slezska k moravské národnosti 34% občanů.

16. 12. 1992 byla přijata Ústava nově vznikajícího státu Česká republika, která začíná slovy: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku …“. Součástí Ústavy je i Listina základních práv a svobod, v níž se v odst. 2 čl. 3 uvádí: „Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoliv ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování.“

Od roku 1993, kdy vznikla i samostatná Slovenská republika, všechny politické reprezentace Slovenské republiky uznávají kromě české, také moravskou národnostní menšinu, a tím i moravské většinové národní společenství, které po rozdělení společného státu žije na území České republiky. Dokladem je stálá účast zástupce moravské národnostní menšiny na Slovensku v Radě vlády Slovenské republiky pro národnosti.

Politická reprezentace České republiky v rozporu z výše uvedenými skutečnostmi ve všech oficiálních informacích o národnostním složení občanů České republiky počty občanů, kteří se hlásí k moravské národnosti, zahrnuje do počtů národnosti české.

V roce 2001 byla přijata první zákonná norma od vzniku České republiky, která definuje postavení příslušníků jednotlivých národností, žijících v České republice. V tomto zákoně o právech příslušníků národnostních menšin je uvedeno: „Příslušníkem národnostní menšiny je občan České republiky, který se hlásí k jiné, než české národnosti a projevuje přání být považován za příslušníka národnostní menšiny spolu s dalšími, kteří se hlásí ke stejné národnosti.“ V průběhu projednávání byl odmítnut pozměňovací návrh na rozšíření většinové národnosti české o moravskou a slezskou. Na základě této skutečnosti zástupci Moravanů požadovali respektování občanů moravské národnosti jako menšinového národnostního společenství, obdobně jak je tomu na Slovensku. Tento požadavek byl zástupcem Vlády České republiky odmítnut.

Podle odboru statistiky obyvatel ČSÚ v Praze se k moravské národnosti v roce 2011 přihlásilo celkem 630 897 lidí. Z toho 522 474 uvedlo národnost moravskou jako jedinou. Dalších 108 423 uvedlo národnost moravskou v kombinaci s národností další.

Moravané jsou tradičně svébytným kulturně-historickým zemským národem (zemskou obcí) s vlastními dějinami, kulturou a více než tisíciletou tradicí, jejíž kořeny zasahují do 6. století. Hlásíme se k odkazu Velké Moravy a civilizačnímu dílu Konstantina a Metoděje, ke „středověkému národu“ Moravanů, k široké moravské autonomii raného novověku. Pokračujeme v odkazu našich předků, kteří se po tisíc let vždy nazývali Moravany a spravovali a rozvíjeli Moravu, svoji zemi a vlast. Neexistuje žádný důvod, proč by se měli Moravané rozplynout v českém národě.

Moravané jsou jedním z nejstarších zemských národů Evropy, mají vlastní, bezmála dvanáct set let trvající historii, tradice, kulturu i zemské symboly. I proto mají právo spolupodílet se na vytváření jednotné Evropy spolu s ostatními evropskými kulturními národy.